Kapka Naděje

Vlasta předala šek Kapce naděje: DÍKY ZA TA TRIČKA!

NEJRADŠI BYCH BYLA, KDY SE ŽÁDNÁ TAKOVÁHLE AKCE VŮBEC NEKONALA. PROTOŽE TO BY ZNAMENALO, ŽE NENÍ POTŘEBA ŽÁDNÁ SPOLUPRÁCE KAPKY NADĚJE S VLASTOU, PROTOŽE VŠECHNY DĚTI JSOU ZDRAVÉ A VŮBEC NÁS NEPOTŘEBUJÍ. JENŽE BOHUŽEL TO TAK NENÍ.



Na malém Lukáškovi, který přijel z Třebíče s rodiči na slavnostní předání šeku zástupkyním nadace, byste nepoznali, na jak křehkých vláscích visel už kolikrát jeho život. Ani na jeho mámě a tátovi, že prožili se svých chlapečkem peklo. Lukášek běhal po butiku Tatiana, kde jsme se sešli, jako čertík, jako úplně nejzdravější kluk, jakých vidíte na dětských hřištích kolem sebe bezpočet. Jenže na ulici musí mít přes pusinku roušku. A na dětských hřištích si rozhodně hrát nemůže. A pořádnou, skutečně fungující roušku musel mít, i když s rodiči šli koupit robota Bionicla, který má místo ruky pilu, co si ho tak děsně přál. A jeho maminka už asi nikdy nebude mít klidné spaní a bude poslouchat každý jeho dech a modlit se, aby přišel ještě ten další.



O CO VLASTNĚ JDE

Lukášek je jedno z dětí, kterým Kapka naděje pomáhá přežít. Není to nadnesené slovo, které se hezky dramaticky vyjímá v článku. „Chtěla bych moc poděkovat za všechno, co nadace pro děti i rodiče dělá,“ řekla mi Lukáškova maminka. „A taky všem, kdo si koupili trička, takže z jejich výnosu se zase může rozvíjet další činnost. Sama jsem rozeslala e-mail všem kamarádkám a rodině, udělali jsme objednávku a nezůstalo jen u jedné.“ Možná čtete ale Vlastu prvně, a tak opravdu krásná. Jak mi řekly dámy z nadace, často se stane, že jim kupující napíší: „Chtěla jsem to tričko koupit jen kvůli tomu, abych udělala dobrou věc. Ale zjistila jsem, že to tričko je vážně skvělé a strašně ráda ho nosím.“ A když jsme to tak před návrhářkou Tatianou probíraly, sama nakonec podotkla, že tuhle byla v Ústí nad Orlicí a najednou kouká, že jde po ulici slečna v krásném tričku. „A najednou jsem si uvědomila, že to je to tričko Kapky naděje!“ povídá Tatiana a bylo na ní znát, že je na sebe pyšná. Však má být na co. Vytvořit model, který bude slušet hubenicím i baculkám a bude se hodit do společnosti i k džínům, je pro každou návrhářku určitě pěkně zapeklitý úkol.




JE TO LYMFOM

A zatímco ženy probíraly trička, čtyřletý Lukášek si s tátou dal bonbony. Ty může, ale třeba jahody, které byly na misce taky, ne. Stejně jako spoustu jiného jídla. Kvůli imunitnímu systému. Ale to je na jeho příběhu to nejmenší. Když mi o něm maminka Kamila Hobzová vyprávěla, měla jsem husí kůži po celém těle. A obdivovala nejen Lukáška, ale i jeho rodiče. „Lukášek byl vždycky úplně zdravé dítě, nikdy neměl ani horečku. Až najednou ve dvou a půl letech dostal virový zánět průdušek. Měsíc poté měl dýchací potíže, lékaři nejdříve mysleli, že jde o zánět plic, ale bohužel se po CT vyšetření ukázalo, že jde o veliký nádor, který byl přes půl hrudníku,“ vypráví Kamila o tom, jak začaly nejhorší měsíce jejího života. „Hned ten den jsme jeli do Motola, kde jsme skončili rovnou na jipce. Lukášek musel druhý den okamžitě na operaci, hrozilo mu udušení. Jenomže při operaci se zjistilo, že nádor je tak rozlezlý po celé oblasti, že mu ani plíci odebrat nemohli, jenom vzorek tkáně, na biopsii.“ Pak už na ÁRU čekali na výsledek. „Pamatuju si dodnes větu pana doktora – tak nakonec v tom neštěstí budete mít snad trochu štěstí, je to lymfom.“ Ze dvou možných variant to byla ta lepší, i přesto ale Lukášek byl ve vážném stavu. Pro neznalé: lymfom je zhoubné onemocnění jednoho druhu bílých krvinek. Roste velice rychle, za jeden den dokáže zdvojnásobit svou velikost. U druhu lymfomu, který měl Lukášek, trvá léčba dva roky. Nádor se léčbou rozpadl a plíci se podařilo Lukáškovi postupně rozdýchat.



DEVĚT MĚSÍCŮ STRACHU

Jenomže sotva se Hobzovi nadechli k víře, že všechno třeba dobře dopadne, objevil se další průšvih. Přímo v srdíčku měl Lukášek pěticentimetrovou sraženinu. Takže zase na jipku, léčit nemoc se zatím nemohlo, protože předtím musel absolvovat otevřenou operaci hrudníku. „Pan doktor nás varoval, že před operací i při ní je vysoké riziko náhlého úmrtí,“ říká máma Kamila. A na tuhle operaci museli čekat šest dní, protože bylo předtím třeba snížit riziko infekce. Operace proběhla v pátek třináctého, ale to prý bylo jako šťastné znamení – vždyť třináctého se Lukášek narodil. Trvala pět hodin a myslím, že rodiče po celou dobu nedýchali. „Víte, snažila jsem se před synem být statečná. V jeho pokoji jsem brečet nechtěla, tak jsem vždycky utekla na záchod. Když se to sečte, byli jsme v Motole bez 27 dnů devět měsíců. Já byla vždycky s ním, pokud nebyl na ÁRU a pooperačních JIP, a manžel strávil většinu toho času v autě. Pořád za námi jezdil, v autě i spal.“ Léčba lymfomu je jedna z nejnáročnějších na infekce, a ty se nevyhnuly ani Lukáškovi. „Ani nespočítám, kolik infekcí prodělal a kolik kombinací antibiotik za těch devět měsíců musel dostávat… Chtěli bychom moc poděkovat všem lékařům v Motole i v Třebíči, kteří se o Lukáška tak úžasně starali a starají, a také sestřičkám a zdravotním bratrům, kteří také byli úžasní.“


Sotva se rodiče nadechli k víře v budoucnost, objevila se velká sraženina v srdíčku

CHŮZE NAPOTŘETÍ

Jenže je čekala další zkouška. Po chemoterapii má Lukášek osteoporózu, takže křehké kosti. Proto se mu při přisednutí nožičky, jaké dětem vůbec nevadí, v dubnu zlomila stehenní kost. Tři týdny visel v nemocnici nožičkami kolmo nahoru, aby kost srostla ve správné poloze, a pak ještě byl přes pět týdnů po pás v sádře. „Už se učil třikrát v životě chodit,“ říká maminka. Když se jí ptám, co bude dál, snaží se být optimistická. „Po akutní chemoterapii má teď udržovací léčbu, tedy chemoterapii v tabletách. Musí chodit na vyšetření, mimo jiné každý týden na krev, podle které se upravují léky. Pořád nemůže do kolektivu, ale když mají známí zdravé děti, tak na krátkou návštěvu si troufneme. A taky jsme byli šťastní, když mu začaly růst vlásky a řasy. A když mohl jet na tábor, který pořádá Kapka. Tábor nám dal strašně moc, po roce a půl izolace jsme byli mezi dětmi, byl to šok, ale krásný. Lukášek měl teprve dva týdny sundanou sádru a na táboře udělal první krůčky. Právě i díky táboru jsme doma trošku zmírnili náš přísný režim a pomalu si začali troufat na menší návštěvy,“ vzpomíná maminka. Pořád se ale bojí každičkého viru, každého dalšího lékařského vyšetření. „Kdo to nezažil, může s námi soucítit, ale nemůže to nikdy úplně pochopit. Vím, že moje kamarádky mi přejí jen to nejlepší a byly se mnou zoufalé, ale jen maminky z Motola vědí přesně, o čem mluvím. Večer často nemůžu spát, myslím na Lukáška i ostatní děti, které tam byly a jsou, a moc si přeji, aby se uzdravily. Jsem v kontaktu s několika maminkami z Motola a vždy mám obrovskou radost a slzy v očích při každé dobré zprávě od nich.“ A nakonec mě Kamila poprosila, jestli bych nenapsala, že obdivuje Vendulu, že se po všech svých ztrátách dokázala vzchopit k tomu, že organizuje Kapku naděje. Prý toho pro rodiče i děti opravdu hodně dělá, kupuje nutné přístroje a zařizuje věci, které pobyt v nemocnici dokážou aspoň trochu zpříjemnit. A tak to tedy píšu a znovu děkuju taky vám, kdo jste si koupili naše trička. Jak vidíte, má to smysl.

Poděkování dárcům

Activa Beznoska Jaroslav Beran Family Foundation Shell Tesa