Kapka Naděje

Kalendář pro Kapku naděje na rok 2011


Honzík – 6 let - pelikán Bydlím na Českomoravské vrchovině. Vloni jsme dostavěli rodinný domeček, ve kterém bydlím s rodiči a dvěma staršími sourozenci. Mám v něm nový, krásný pokojíček jen pro sebe. Rád jezdím na kole, chodím na procházky s naším vlčákem Tarzanem, mám rád knížky, ze kterých se dozvídám hodně zajímavých věcí. Samozřejmě bych rád trávil spoustu času i u počítače, ale mám určený časový limit, který maminka bohužel pečlivě hlídá. Když jsem byl ještě miminko, zjistili u mě lékaři vrozenou poruchu růstu kostí – osteopetrozu. Proto mi přestávala fungovat tvorba krve a zhoršoval se mi i zrak. Jedinou záchranou pro mě byla okamžitá transplantace kostní dřeně od neznámého dárce. Teď už chodím dva roky do mateřské školy, kde mám kamarády a kamarádky, se kterými můžu provádět nevypočitatelné lotroviny. Poslední větou bych chtěl poděkovat všem, kteří mi na mé cestě v prvních letech života pomáhali, abych teď mohl žít svůj krásný a bezstarostný obyčejný život.


Ládík – 7 let – fotbalista s klokanem Narodil jsem se ve znamení Lva a takový taky jsem – veliký bojovník s odvážným srdcem. S mámou, tátou a starším bráškou žijeme v Brně. Bydlí se mi tam moc dobře, mám totiž blízko fotbalové hřiště, park a spoustu místa na hraní. Nejraději ze všeho hraji fotbal a jezdím na své opravdové minicrossové motorce. Od mala jsem veselý a aktivní kluk, baví mě poznávat nové a taky sportovat. Vloni jsem se dokonce naučil lyžovat a věřím tomu, že jsem byl v celých Alpách jediný, kdo zvládl po 10 měsících od transplantace kostní dřeně zdolat všechny sjezdovky s takovým nasazením. Když mi bylo 5 let, onemocněl jsem akutní leukémií a strávil jsem rok a půl převážně v nemocnici na dětské onkologii a pak na transplantační jednotce. Dneska už ale mohu chodit do školy a raduji se z každé maličkosti, výletu na rozhledny... V mém životě mě vlastně baví úplně všechno. A za to, že si vše tak užívám, vděčím nejen dárci, italskému miminku, ale především lékařům a sestřičkám.


Honzík – 3 roky – s tygrem Bydlím s rodiči a starší sestrou Kačenkou v rodinném domku ve středních Čechách. Naše rodina hodně sportuje, jezdíme na lyžích, na kole, na bruslích. Mám moc rád fotbal, proto chodím do fotbalových jeslí. Také se mi líbí letadla, zvířátka a auta všech velikostí, hlavně ta velká – nákladní. Když mi bylo 8 měsíců, objevila se mi na kůži vyrážka. Nejdřív se nevědělo, co by to mohlo být, ale pak se mi přitížilo a skončil jsem v nemocnici. Tam lékaři zjistili, že mám leukémii. Začala chemoterapie a nebylo to vůbec snadné. Nemoc se nejdřív podařilo potlačit, ale rychle se zase vrátila a tak po nové léčbě lékaři rozhodli, že potřebuji transplantaci. Dostal jsem krev od zdravého miminka z Itálie. To už je víc než rok. Po měsících izolace už můžu zase víc mezi děti, které mám moc rád. V létě konečně pojedeme všichni na kola na jižní Moravu a to se moc těším.


Nikolka – 12 let – bubenice s gorilama Nejvíc mě bavilo s holkama jezdit na kole, bruslit na kolečkových bruslích a na hřišti si hrát na prolejzačkách. Mám také dva starší bratry, ale ty už mají vlastní rodiny a tak bydlíme doma samy s mamkou. Když jsem začala chodit do školy, byla maminka nemocná a potřebovala transplantaci kostní dřeně. Jejím dárcem byla moje teta, maminky sestra. Před rokem jsem byla častěji nemocná a při vyšetření krve se přišlo na to, že mám málo krvinek. Další vyšetření ukázalo, že stejně jako mamka i já mám myelodysplastický syndrom a také potřebuji transplantaci. Mí bratři se ale jako dárci nehodili a tak jsem dostala dřeň od cizího dárce z Německa. To už bude rok. Zatím ještě musím užívat léky, ale jinak je vše v pořádku. Do školy ještě nechodím, ale už snad brzy začnu. Také už brzy budu moci dělat skoro všechno a jíst na co mám zrovna chuť. Nejvíc se těším na školu a děti ve třídě a na to, že zase budu moci plavat.


Alžběta – 12 let – medvěd Bydlím s rodiči a bratrem v malé vesničce nedaleko Prahy. Jezdím na in – line bruslích, na kole, plavu a hraji míčové hry. Mám ráda zvířata, ale ze všeho nejvíce koně, na kterých jezdím od 6 let. V 10 letech jsem onemocněla nemocí, která se jmenuje aplastická anemie. Moje kostní dřeň přestala vyrábět krvinky. Můj život se zásadně změnil. Prožila jsem dlouhodobý pobyt v nemocnici, neúspěšnou léčbu a nakonec transplantaci kostní dřeně. Nyní se začínám vracet do normálního života. Po dvou letech půjdu do školy mezi kamarády, na které se moc těším. Pomalu mohu dělat i jiné aktivity, které jsem před nemocí tak ráda provozovala. Koupili jsme si vlastního koníka, o kterého se denně starám a zase začínám jezdit. Doufám, že brzy již budu moci žít plnohodnotný život bez omezení.


Martinka – 4 roky – žirafa Užívala jsem si s rodiči bezstarostného dětství jen první dva měsíce života. Protože se mi pak moc nedařilo a moc jsem nepřibývala na váze, začalo dlouhé vyšetřování. Dlouho nebylo jasné, co mi vlastně chybí. Nakonec jsme se dozvěděli, že nemám vlastně již od narození v pořádku imunitu a že jediným způsobem, jak mě vyléčit, je transplantace kostní dřeně. Tu jsem podstoupila ještě jako miminko. Teď už jsem 3 roky po transplantaci a s malým zpožděním začínám objevovat dosud neznámý dětský svět. Hraju si s dětmi, na pískovišti dělám bábovičky. S rodiči jezdím na kole, chodíme na vycházky, poznávám přírodu, všechno mě moc zajímá a na všechno se stále vyptávám. Nejraději jsem s babičkou a dědečkem na chalupě, pomáhám dědovi kutit v dílně a babičce okopávat zahrádku. U strejdy se pak ráda vozím na koníčkách. Mezi nejmilejší moje hračky patří plyšové myšky, kterých už mám doma dvacet. A tak jsem v létě na táboře na karnevalu byla za myšku. A proč myšky? První jsem dostala od sestřiček, když jsem šla po transplantaci z nemocnice domů a stále jsme velké kamarádky.


Nikolka – 15 let – lachtan Mám tři sourozence a bydlíme v malém rodinném domku. Doma máme spostu zvířat, koně, králíky, psi, kočky, slepice, kachny, zkrátka velké hospodářství. A tak každý kdo může musí pomáhat. Baví mě zpívat, tancovat, pořádat různé akce, ve škole jsem pomáhala řídit školní časopis, zkrátka jsem aktivní holka. Skoro před rokem jsem ale musela do nemocnice se zápalem plic, ale brzy se ukázalo, že to není zápal a po vyšetření mi lékaři řekli, že mám lymfom. Začal kolotoč chemoterapií a vyšetření. Po několika měsících vše dobře skončilo a teď už nemusím brát žádné léky. Po prázdninách začnu znovu chodit do školy. Všechno bude jako dřív, ale něco zůstane. Určitě si teď budu více vážit života a naše rodina je ještě pevnější než předtím.


Eliška – 15 let - lev Mám mladší sestru a žijeme s rodiči v bytovce v malém městečku v západních Čechách. Nejvíc mě baví plavání. Plavu závodně za handicapované a zúčastňuji se mezinárodních soutěží. Ale také ráda kreslím, hraju na flétnu a chodím do kroužku ochránců přírody. Kromě toho, když mám trošku volného času, ráda komunikuji s kamarády po internetu. O víkendech s rodinou a přáteli pořádáme výlety. Když mě byly dva roky, měla jsem úraz hlavy a tím se náhodně přišlo na to, že mám v hlavě nádor. Prodělala jsem ozařování, pak operaci s následnou chemoterapií. Před 5 lety jsem podstoupila další protinádorovou léčbu. Nemoc i léčba byly pro mě velkou zátěží a musím proto velmi rehabilitovat. Proto chodím do školy s individuálním programem pro zrakově handicapované děti. Díky tomu jsem potkala řadu dětí s podobnými problémy, a proto cítím potřebu pomáhat, vážit si a užívat života.


Lukášek – 4 roky – s hadem Bydlím v domečku v malém a krásném městečku s maminkou, tatínkem, dědečkem a babičkou. Mám je všechny moc rád a doma je mi nejlíp. I když jsem ještě malý kluk, mám spoustu zájmů. Tak především jsem po tátovi montér a velký kutil. Všechno rozmontuji, ale zase i spravím, to není problém. Babičce rád pomáhám na zahradě zalévat, mamince pomáhám v kuchyni s vařením. Děda mi vypráví zajímavé příběhy. Umím také spoustu básniček a písniček a rád poslouchám pohádky a příběhy o dětech. Moje nejoblíbenější hračka v pokojíčku je stavebnice. Když mi bylo 2,5 roku, tohle vše narušila zlá nemoc. Nejdříve to vypadalo jen jako zánět plic, ale pak se ukázalo, že mám lymfom. Léčil jsem se skoro 9 měsíců a většinu času jsem strávil v nemocnici. Naštěstí byla maminka stále se mnou a ostatní za námi jezdili na návštěvy. Protože jsem dlouho ležel v posteli, naučil jsem se používat notebook a také na něm hrát hry. Teď už je vše mnohem lepší. Ještě užívám nějaké léky a mám oslabenou imunitu, ale už se doma mohu věnovat skoro všemu, co mě baví a v nemocnici nešlo. V létě jsem byl s dětmi z nemocnice na táboře a moc jsem si to užil. Bavilo mě brouzdat se ve vodě a házet do ní hračky.


Terezka – 7 let – se slonem Chodím do druhé třídy. Bydlím s rodiči a starší sestrou v domečku s červenou střechou. Narodila jsem se v kraji, kde vládne Krakonoš a stále tam bydlím. Mám to tam moc ráda. Jsem veselá a živá holka, baví mě pohyb všeho druhu. Tancovat a běhat, to je zkrátka moje. Ale také sezení u počítače nebo televize je někdy fajn zábava. Mám ráda zvířata a to hlavně koně. V létě jezdím na kole, trénuji na skateboardu a v zimě hodně lyžuji. Všechno, co mě baví, muselo nedávno na čas stranou. Před rokem jsem onemocněla. Krvinky v kostní dřeni se nějak popletly. Lékaři tomu říkají myelodysplastický syndrom. Jedinou šancí na vyléčení byla pro mě transplantace kostní dřeně. Ale brzy jsem našla vhodného dárce. Štěstí nám přálo, takže zdravou kostní dřeň mi darovala moje starší sestřička. Pak už se vše ubíralo jen tím správným směrem. I přes těžké chvíle a různá úskalí jsem vše dobře zvládla a mohu teď zase být šťastnou a veselou holkou z podkrkonoší.


Nella – 12 let – sup Bydlím s maminkou a dvěma sestrami na Moravě. Ve třech měsících věku jsem se začala léčit na onkologii pro nádor ledviny. Ale po léčbě mi přestala pracovat i druhá ledvina a tak jsem musela zahájit hemodialýzu a následně jsem podstoupila transplantaci ledviny. Dnes jsem ale opět na dialýze a čekám na druhou transplantaci. Občas je mi hodně smutno po spolužácích a kamarádech. Abych ten smutek zahnala, koupila mi máma psa. Je to můj čtyřnohý kamarád a mám ho ráda. Moje tělo je hned unavené. Nemám žádné ledviny a bojuji s vyrovnáním tekutin a kolísavým krevním tlakem. Navštěvovala jsem kroužek společenských tanců, hru na klávesy a zpěv. Moc jsem se snažila kroužky dělat dál, ale hned se unavím. Zůstala jsem jenom u zpěvu. Ale až dostanu novou ledvinu, věřím, že můj život se vrátí a já doženu spolužáky i do výšky. Toužím po moři, ale s katetrem na dialýzu se koupat nemohu.


Ondra – 17 let – kuchyň (s Adamem) Nejraději hraju fotbal s klukama, zatím jen tak rekreačně. Také hraju v kapele na elektrickou kytaru. Chodím na střední školu – obor prodavač smíšeného zboží. S rodiči a mladším bratrem bydlíme v domku na vesnici v severních Čechách. První moje problémy začaly, když mi bylo 10 let. Několik týdnů trvalo než lékaři zjistili, že příčinou mých obtíží je nádor žaludku. Po první operaci se ale nádor znovu objevil. Proto jsem pak dostával bez větších úspěchů opakovaně chemoterapii a několikrát mě zase operovali. Poslední operaci jsem měl před rokem, kdy mě ponechali už jen malý kousek žaludku. Do školy teď zatím chodím jen na část vyučování. Do nemocnice chodím jen na kontroly. Doufám, že teď už bude všechno v pořádku.

Poděkování dárcům

Activa Beznoska Jaroslav Beran Family Foundation Shell Tesa